♦
Normální město, normální ulice, normální hodinářství a dva normální lidé, stojící před ním.
„Mně se ten budík strašně líbí,” řekne Ona okouzleně.
„Takový monstrum?” zděsí se On, když vidí, na co Ona ukazuje.
„Ano. A jestli mě miluješ, tak mi ho koupíš!” dupne si Ona.
On pokrčí rameny. „Tak pojď!” vyzve ji. Opře se do dveří, ty se otevřou a rozezvučí zvonek nad nimi.
Cíp červeného závěsu za pultem se nepatrně odhrne a za ním se objeví ženský obličej.„Dobrý den,” pozdraví prodavačka a vykročí dvojici vstříc.
„Dobrý den,” odpoví oba najednou.
„Budete si přát?” pokračuje rozhovor přes pult, o který se prodavačka zlehka opírá dlaněmi.
Ona se rozhlédne po okolních regálech. Spatří desítky hodin různého tvaru a barev. Nenajde však, co hledá. „Ve výloze máte růžový budík. Obrovský, se dvěma zvonky,” vysvětluje své přání Ona.
„Za těch čtyři sta dvacet?” ujišťuje se prodavačka, zda ví, co zákaznice žádá.
„Ano,” kývne hlavou Ona a sleduje prodavačku, jak jej vyndává z výlohy.
„Počkejte, prosím, okamžik! Musím najít krabici,” říká prodavačka a pokládá budík na pult.
„Ten je skvělej!” vydechne Ona, jakmile prodavačka zmizí za závěsem. Prohlíží si budík.
„Nezvykneme si na něj,” poznamená On kriticky, když slyší, jak hlasitě budík tiká. „Bude nás ničit,” dodá ještě.
„To mně nevadí,” ukončí spor Ona a položí budík na pult.
Prodavačka se vrátí do krámu. Vyndá účetní knihu. „Záruka je na šest měsíců,” říká při vyplňování papírů. Potom vloží budík do kartónové krabice a tu zabalí.
On podá prodavačce bankovku. Dostane vráceno.
„Děkujeme a na shledanou.” řekne prodavačka.
„Také tak,” usměje se On a opustí obchod. „Tak co, spokojená?” zeptá se On jakmile Ona s budíkem v náručí vyjde na potemnělou ulici.
Ona energicky zakývá hlavou a schoulí se pod jeho pravicí, kterou obepne její ramena.
Společně kráčí osvětlenou ulicí. Z těžkých mraků vypadnou první sněhové vločky.
♦
Tmavý pokoj protíná úzký proužek světla Měsíce, který proniká ne zcela zataženým závěsem. Nejdřív klouže po parapetu, potom dopadá na koberec a pokračuje přes postel na stěnu, kde visí polička. Paprsek se odráží od lesklého povrchu, jenž ho nedokáže pohltit. Od ciferníku budíku.
Tiché je dýchání dvou spáčů v posteli. Ještě tišší je dýchání rostlin v květináčích. Oboje přehlušuje Ten ...
... ten budík, zpívající svoji písničku ve stále stejném rytmu, ten budík, který si Oni koupili. Jeho tvar a barva jsou nyní schovány za tmou. Nelze ho poznat, nelze říct, jaký je. Jediné, co dokáže, je:
„Tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak.”
„Tik, ťak,” ukrajuje čas tohoto světa. Minulost odsouvá dál do hlubšího zapomnění, ze současného dělá minulé, vidinu budoucího přibližuje ve zcela jiné podobě, než v jaké se jeví v onom nedohlednu.
„Tik, ťak,” zpívá budík svoji písničku a jeho ručičky se blíží. Ještě zbývá - deset minut. Dlouhých nebo krátkých? Pro spáče téměř bez významu. Jako pro to, co tady již není a pro to, co tady ještě není.
Kdyby tak měl budík duši!
A na co by mi byla? ptá se sám sebe budík.
Vidí mě, jsem plechové stvoření se spoustou koleček, převodů, pérek, dvou zvonků a pochromované, zevní kostry. Kdyby si mě dneska nekoupili ti dva, stál bych ve výkladní skříni. Vystavený jako nějaký exhibicionista! Přes den by do mě pražilo slunce. Déšť by na mě ale nemohl! Kolemjdoucí lidé by se občas zastavili, zavadili by o mě pohledem. Jinak by moje bytí nemělo další smysl. Nikomu bych nepatřil a nic by nepatřilo mně. Jen ten plech, ovšem!
Dneska na mě koukali ti dva. Jí jsem se líbil. Přemluvila ho, aby mě koupil. Teď jsem jejich a oni mě budou každý den natahovat, abych se nezastavil. Čas od času otřou vrstvu prachu na dvou zvoncích nahoře. Budou se starat o můj chod, o mé zdraví. A až se ve mně něco porouchá, až nastydnu, až budu kašlat nebo sípat, až budu nemocný a pérka ve mně budou skřípat, odnesou mě do opravny, do hodinářství, do nemocnice pro budíky, a hodinář, doktor budíků a jiných časoměřičů, mi změří tlak a tep, poslechne si mé srdce a plíce, vezme všemožné vzorky a parametry a pečlivě je zhodnotí. Pak mě opraví a vyléčí. Alespoň doufám! Může se také stát, že se ve mně něco porouchá a jim bude líto peněz za opravu, nebudou se namáhat jít do opravny, a tak mě vyhodí do popelnice. Pak skončím na skládce. Mezi odpadem. Brrr! Vlastně ...
„Crrr!!!”
♦
Místnost se otřásá pod řáděním budíku, který spustil v půl šesté ráno v prochladlém pokoji nad hlavami spáčů. Jedna ruka se z postele bleskově vymrští, aby budík umlčela. Hledání! Prst levačky zachrání situaci. Běsnící kladívko mezi zvonky je umlčeno, zpacifikováno.
„To je šílený!” povzdechne si On, když má hřbet pravé ruky položený na čele a probírá se ne ze spánku, nýbrž ze šoku, jenž mu budík způsobil. Pokouší se uklidnit tělo zaplavené adrenalinem. „Tohle! Každý ráno!” běduje šeptem a v duchu pojmenovává mučitele velice ošklivými jmény.
„Zvykneme si,” chlácholí ho Ona, přestože o tom není zcela přesvědčena.
„Když myslíš,” pokrčí rameny On. Vyleze z postele a odebere se do koupelny.
Ona se posadí. Také se vzpamatovává z otřesu, který jí budík způsobil, když ji vytrhl ze spánku zběsilým zvoněním. Měla chuť vyhodit budík z okna. Také v noci ji rušil! Nemohla usnout téměř dvě hodiny. Budík ji svou monotónností nehypnotizoval. Naopak! Téměř ji přivedl k šílenství. Vyčerpání na konec vystřídal spánek. Musí však vydržet! Chtěla ho přece. Musí si zvyknout.
♦
Dlouhý den to byl pro budík, který čekal na příchod majitelů. Vcelku na nic nemyslel. Dělal to, co se od něj očekává. Odměřoval čas.
Pak zachrastí v zámku klíč a do bytu někdo vejde. S napětím vyčkává, kdo se objeví ve dveřích do ložnice. Zaslechne však pouze dva hlasy odvedle.
„Dáš si kafe?”
Pozná ten hlas. To je Ona.
„Jo,” odpoví ženský hlas. „Jak se máte?”
„Pořád stejný, vcelku dobrý!” křikne Ona, nejspíš z kuchyně. „K. se nejspíš zlobí kvůli tomu budíku. Jinak nic.”
„Vidíš!” napomene ji hlas. „Zapomněla jsi mi ho ukázat!”
Po chvilce vtrhne do ložnice Ona. Vezme budík a okamžitě se vrátí do obývacího pokoje. Na pohodlné sedačce se rozvaluje hnědovlasá, starší žena.
„Ten je roztomilý!” rozesměje se pobaveně. „Ne, vážně. Také se mi líbí. Do vaší ložnice se ale nehodí. Hrozně hlasitě tiká. Já bych přitom neusnula. A zvonit musí přímo ďábelsky ... Kolik stál?” ukončí svoji kritiku otázkou.
„Čtyři sta dvacet.”
„Zbytečně drahý ...”
Dál už budík neposlouchá. Tou hnědovlasou ženskou usazenou, rozteklou, na sedačce naprosto pohrdá.
♦
Plyne den za dnem, týden za týdnem, a pak už je to měsíc.
A opět nastane noc. A budík je zase sám. Pouze s časem. Již čtyři týdny dělal to, k čemu je určen. Bezvadně. Vykonával určitou činnost, neboť se domníval, že představuje smysl jeho existence.
Pak se to stane. V pět hodin osm minut. Cosi se v něm porouchá. Nemůže dotáhnout malou ručičku na půl šestou. Pokouší se o to, ale nemá sílu. A vůli. Nemůže tudíž v půl šesté zvonit. Nemůže dělat nic. Jen čekat. Na svoji zkázu. Čas jde kupředu, ale on ne. Pak to vypadá, z jejich pohledu, že on jde zpět. A třeba i dolů.
Venku se ještě úplně nerozední, když se probere On. Bez jediného důvodu, prostě jen tak, se posadí, otočí hlavu a podívá se na budík. „Cože?” zhrozí se. Okamžik nevěří. Slabé světlo mezi závěsy ho přesvědčí. „Vstávej!” vykřikne a zatřese s ní.
Ona se ihned neprobere.
„E., vstávej! Zaspali jsme!” budí ji On, cloumá jejím ramenem, když přiběhne z koupelny. Rychle se obléká.
Ona se pouze zeptá: „Jak to, že se zastavil?”
Zní to skoro jako: Co sis to vůbec dovolil? Zklamat naši důvěru! Zklamat, takhle nás zklamat! Svěřujeme se ti ve spánku a ty nás takhle zradíš!
♦
Jakmile přišel On odpoledne z práce domů, vzal budík z poličky, aby ho odnesl do obchodu, kde jej zakoupili.
„Bude to stačit do týdne?” zvedne od budíku oči prodavačka.
„Nemohlo by to být dřív?” zeptá se On.
„Do druhého dne zaplatíte padesát procent obvyklého tarifu, přestože je budík v záruční době. Zdarma zajišťujeme opravu do týdne.”
„To mně nevadí,” přistupuje na návrh On. „Přijdu zítra.”
♦
Jak to bylo?
Nejdřív se v ložnici objevila velká krabice. Položili ji hned vedle dveří. Potom následovaly tři menší, postavené na sebe pod okno. Každou chvíli něco přibylo, třebas bílé balíky. Místnost připomínala skladiště.
A pak se začala množit zvířata. Jednou to byla žlutohnědá žirafa s dlouhým krkem, jindy růžový slon, pak velký plyšový medvěd s červeným jazykem. Místnost se pomalu, ale jistě měnila v zoo.
I s dvojicí se cosi dělo. Rostlo zvláštní, téměř uchopitelné napětí. Ona již na zvonění budíku nevstávala, celé dny seděla ve vedlejším pokoji. Slyšel ji.
Jednou, snad v sedm hodin večer, náhle zmizela. A když se vrátila, doprovázel ji křik a pláč.
Budík se musel rozloučit. V místnosti pro něho nezbývalo místo. Jeho tikání by rušilo toho človíčka, to mládě v postýlce u zdi.
♦
Jak to je?
Budík je sám. Už netiká nad hlavami spáčů. Už vůbec netiká. Není nikoho, kdo by ho natáhl a vlil tak do něj potřebnou energii. Lituje, že nemá oči, ze kterých by tekly slzy, aby odplavily jeho bolest.
Neskončil na skládce. Jenom ve sklepě. Stojí na polici, zabalený do igelitu. Sklep je to nehezký. Tmavý, malý, tichý, chladný, zapáchající. Namlouval by si něco, kdyby si myslel, že ho někdo lituje. On přece nemá oči, nemá uši, nemá chuť, hmat ani čich. Nemá žádný cit?!
Kolem sebe spoustu předmětů, věcí hluboko pod sebou i nad sebou, špinavé a zaprášené, kdysi čisté a naleštěné, staré a rozbité, kdysi nové a fungující. Neodsuzujte žádnou z nich! Proč vynášet soudy? Předměty kolem, i on sám, jsou věci, šíleně odlišné a přitom tak podobné! Jsou a on také je, jsou tu, ale on je sám. I kdyby ho zavalily, uchopily do náručí, kdyby náručí měly a rozevřely, bude stejně sám. Tak příšerně sám.
Člověk bez lidí není člověkem.
Já, budík bez lidí, není, nejsem ...
.
