¥
Dvacet třicet vteřin života?! Zaznamenám pouhý okamžik. A nemusel bych o něm psát! Stejně tak jsem nemusel psát o Tvém letmém úsměvu u oběda, o úsměvu, který byl pouze a jenom pro mne. Nenapsat o tom úsměvu, navždy by zapadl v zapomnění.
¥
V pondělí, začátkem ledna, mi stále pokračovala neschopenka, takže jsem trčel doma snad už celou věčnost. Jinde jsem vlastně ani být nemohl. Nepřetržitě mě bolela hlava a vůbec celé tělo a neměl jsem chuť na nic – na film, knihu, hudbu, pohyb, jídlo.
Mělo by se to spíš jmenovat – prostředky hromadné popravy! Předními dveřmi vstupte dovnitř! Prostředními a zadními dveřmi vystupte ven! Deset minut čekejte, a pak se dvacet minut mačkejte! A klidně si zanadávejte - na zpoždění toho autobusu, na přeplnění toho autobusu, na pomalou jízdu toho autobusu!
Venku zatím plyne krásný, lednový den. Střechy domů, větve stromů, trávníky, chodníky, silnice, vše pokrývá bělostný, přes noc napadlý sníh. Slunce svítí na blankytně modré obloze, jeho paprsky se odráží od sněhové pokrývky a od ... nepatrný, ale ostrý odlesk těch paprsků od sklopených žaluzií.
Trhlo to snad až palcem mé pravé nohy. Zbystřil jsem pozornost. Pohyb! Všimnul jsem si nepatrného pohybu v okně v druhém patře domu naproti.
Podíval jsem se dolů. Pro ty lidi městnající se do přeplněného autobusu, pro ty lidi jdoucí po těžce schůdné ulici, pro ty lidi stojící na zasněžených chodnících, pro ty lidi sedící na namrzlých lavičkách to neexistovalo. Neviditelné, skryté divadlo pro ty lidi dole.
Ani já neměl být divákem! Ale já viděl - schován za záclonou - přes vyleštěné okno, přes nějakých třicet metrů ulice naplněné smogem stovek projetých vozidel, přes ”nevhodně”, nesprávně sklopené žaluzie - změť fleků, tmavých skvrn.
Snažil jsem se rozpoznat, co se za těmi ”špatně” sklopenými, světlehnědými pásky žaluzií děje. Ano, kdosi tam sedí a češe se ... je to žena ... netuší, že je sledována ... vstává ... otáčí se zády k oknu ... přetahuje si přes hlavu triko ... přetahuje ho přes hlavu tak, jak si ženy trika přes hlavu přetahují ... když se ženy svlékají ... s rukama nahoře ... záplava dlouhých, světlých vlasů se opět objevuje ... ruce klesají k tělu.
Cink! mikrovlnka signalizuje, že polévka je ohřátá.
Široká, holá záda ... žádné proužky ramínek podprsenky.
Otočte se! křičím v duchu.
Ne ... ta žena dělá dva kroky od okna ... do světa stínu ... do nitra pokoje ... tam, kam již nedopadá sluneční svit ... vidím ji pouze od pasu dolů ... Ne! ... Ano! ... nejprve si přetáhne tepláky přes boky ... pak se předkloní ... a já spatřím ... dvě půlky ... bílé kalhotky zaříznuté mezi ně ... pak se narovná ... stojí tam jen v těch kalhotkách ...
Ve mně cosi řve ... Otočte se a jděte se podívat z okna na ulici!
Ne! Zcela mizí v šeru pokoje.
¥
Co? Co se stalo? Chvilku jsem zíral na to okno. Doufal jsem, že ještě něco bude. Vrátí se? Šla se sprchovat a přijde nahá? To sotva! Šla do postele? Ne, z postele spíš vylezla. Před tím se totiž česala! Že by zazvonil objednaný instalatér a ona mu šla otevřít jen v těch kalhotkách? Blbost! Určitě zamířila do předsíně ke skříni, aby se oblékla a mohla jít - třeba do mlékárny nebo do fabriky nebo ...
¥
Nikdy jsem si té ženy nevšimnul. A to v domě bydlím sedmnáct let! Že by se nastěhovala nedávno? Musím si konečně od mého známého, astronoma amatéra, půjčit ten jeho dalekohled!
Pak už se jen pousměji. Ano, ze skutečnosti se mnohdy stane pouze lehký sen. Vyndám polévku z mikrovlnné trouby. Jsem hladový!
Jediné, co jsem byl schopen pozřít, abych energeticky přežil, byla ta trocha polévky od nedělního oběda, co zbyla ve skleněné misce v lednici. Poledne dávno přešlo, takže jsem vložil misku s kuřecím vývarem do mikrovlnné trouby a během ohřívání jsem mimoděk koukal z okna dolů na ulici, kde se lidé – obyvatelstvo - snažili dostat do autobusu městské hromadné dopravy.
